Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hledání zelené II

31. 12. 2009

Poslední výlet byl úplně stejnej jako každej jinej. Drahý přepravný, skoro rvačka psů a bolavý nohy:o))). To ale bude počteníčko:o))).

Nějak mám z Jaňuchy trotlení. Kdykoliv přijede na návštěvu, začne mi připadat, že ráno vstávám děsně pozdě a nemám dlouhý den, že jsem lůzr, když sedím doma a venku svítí sluníčko a v neposlední řadě, že nepoznávám krásy okolí za jakéhokoliv počasí! A to tentokrát nic neříkala, protože už tuší, že to příliš nepadá na úrodnou půdu, ale již zalezlý červíček hlodá a hlodá... Jednu zelenou jsme marně hledali ve středu, druhou úplně jinou zelenou jsme se vydali hledat dneska. Plán byl jednoduchý. Dopravit se na Ještěd a z kopce dolů dojít domů. Ani jedná část velmi jednoduchého plánu se nezdařila. 

Obrazek

Pod nejvyšší kopec široko daleko jsme se dopravili tramvajkou. Chvíli mě trápilo, že Bubíš (narozdíl od Artýska) košík nemá, ale nakonec jsme jeli v druhém vagónku a tam se už paní tramvajačka nekouká...:o). Ovšem cpát se stejně drze do kabinkovky na Ještěd jsem se už netroufla, takže jsme došli hnedle vedle konečný na čtyřsedačkovku a tradá nahoru. Není síly na světe, která by mě donutila lézt do toho kopce nahoru! 

Psíci byli z tý podivný přepravy dost mimo a netuším, jestli to bylo strachy, zimou nebo prostě jenom vyplaveným adrenalinem:o))). Bubíš s sebou šila jako sto čertů a několikrát hrozilo její předčasné vystoupení a Artýsek se klasicky dral ven jako ostatně odkudkoliv kdykoliv. Mít o něco málo néně foxteriéří psy, mohli by běžet dole pod lanovkou, čímž by veškeré výše jmenované problémy odpadly. To není z mé hlavy! Už jsem to viděla na Šumavě na lanovce na Pancíř. Pán a paní a dva labradoři si takhle užívali výlet:o))). Dva lidé na lanovce a psíci pod nima! Idilka:o). Nevýhody tohoto venčení jsou ovšem zřejmé...:o))). 

Obrazek

Nahoře jsme po zpomalení celé lanovky krásně vystoupili a po chvilce přemýšlení nabrali ihned směr z kopce, což je ovšem úplně jiný směr než na Ještěd. První část plánu - Ještěd - tedy padla. Druhá část - sejít v pohodě dolů - padla po několika metrech zledovatělé cesty. Nebylo to ani na sáně, ani na chůzi. Ledové zmrazky, z toho lezoucí kamení, příšerná klouzavost a chvílema pořádnej krpál! Skvělá kombiance! Kromě naprosté nemožnosti vykonávat chůzi, přibyla jako vždy 100% pravděpodobnost potkání neodvolatelných psů navolno. No jo, silnice daleko, nikde nikdo... Dva retrívři (oba kluci; nereálný stav ve foxteriéří společnosti) se objevili v zatáčce dost nečekaně. Vlastně jsem taky na vině, neboť Bubíš byla bez vodítka, ale Bubíš na zavolání přišla narozdíl od těch dvou běloušů (říkat jim zlaťáci by bylo úplně mimo mísu), kteří jakožto báječná smečka začali řvoucího Bubíše lovit. Nakonec zasáhl Míra. Do každé ruky drapl jedoho retrívra za kůži na krku, odtáhl je od Bubíše a potažmo od Artýse (nemyslete si, že když o něm nepíšu, že nic nedělal; kromě obvyklého řvaní taky ještě navíc řval víc!) a čekal až si pro ně někdo přijde. Pán vypadal pohoršeně, že mu psy předáváme v tomhle stavu, ale neřekl nic. Ostatně bral si jenom jednoho, druhého chytla holčička tak 12let, objala ho kolem krku a vypadala, že se rozpláče, jak jsme toho jejího miláčka trápili. Při bližším ohledání další lidské společnosti jsem zjistila, že jeden z těch retrívrů je Espa, neboť to, co vzádu táhlo boby a marně volalo, byla Espova panička. No sorry, ale mít neovladatelný retrívry mi připadá jako naprostá zhůřilost! 

Obrazek

Ovšem jako kompenzaci jsme všechy další psy potkali na vodítkách, včetně zlaté kraťandy Elzy (a že jich bylo - boloňský psík, NO dokonce s košíkem, bišonek...). K tramvaji jsme doklouzali těsně po čtvrtý hodině, nasedli na tramvaj a domů dojeli ucaprtaní, ale spokojení, že jsme všichni přežili. 

!

ne

NE

NE!!!

Na Ještěd ne.

Na Ještěd dlouho ne.

Na Ještěd zase dlouho ne.

NA JEŠTĚD ZASE DLOUHO NE.

NA JEŠTĚD ZASE DLOUHO NE. 

 fotky

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA