Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prazdniny 2010

8. 7. 2010

 

 Prázdniny 2010
 FRANCIE – ŠPANĚLSKO – PORTUGALSKO a zpět

mapa-tam.jpg  

Den první: Jirkov – Argelés sur Mer 

            Neuvěřitelné se stalo skutkem a tak jsme úderem deváté večerní opustili Jirkov a vydali se na první část cesty. Balili jsme dost na rychlo a ještě v sobotu ráno nakupovali, co by mohlo být potřeba včetně nějakýho jídla. p1100131.jpgCo se mě týče, nutně jsem potřebovala hlavně matračku:o). Poměrově nejdýl snad trvalo dojet na česko-německý hranice, potom už cesta ubíhala stodvacetikilometrovou rychlostí téměř bez potíží. Zakufrovali jsme jenom jednou – zrovna když jsem řídila – na objížďce na Německo převelice darebně značenou. Cosi, co by se s trochou nostalgie dalo nazývat státní německo-francouzské hranice, jsme překročili mezi čtvrtou a pátou ráno a dalo se to poznat pouze podle malinko jiného tvaru písmen a číslic na značkách:o). Po cestě jsme zjistili, že navigaci nemožno důvěřovat stoprocentně a začali jsme jí vybírat bližší místa a trochu jí radit cestu, kterou chceme využít. Stejně si většinu času žije vlastním životem:o). Nakonec se jako ideální souhra ukázalo nechat mi mapu a zároveň zapnutou navigaci a doufat, že se s naší holkou shodneme:o))). Náznak ucpané dálnice se poprvé objevil kolem devátý ráno v okolí Lyonu. Hnus. Dokonce jsme chvíli poskakovali opravdu velmi pomalu. Jak nenápadně ucpání začalo, tak nenápadně skončilo! Auta se prostě najednou zase rozjela bez evidentní příčiny. Nu což… Jenomže dálnice přeplněná prostě byla a všichni měli stejný cíl – JIH. Původní plán byl navštívit na jihu Francie Avignon, jenomže největší dav směřoval právě tam (hlavní a snad jediný tah na Marseille) a my po téměř šestnácti hodinách cestování neměli nervy se to snažit přežívat, tudíž jsme vzali směr jiná výpadovka a už jsme si to šinuli podél pobřeží k španělsko-francouzským hranicím. p1100138.jpgV plánu bylo najít kemp v okolí Perpignanu. Jsem z hledání kempů jak se patří nervózní, ale nakonec jsme to zvládli a po chvíli popjíždění a vracení se jsme si našli opravdu pěkný kempík těsně před Argelѐs a tam postavili náš velestan a mastili se vykoupat k moři! Bylo strašlivě studený:o) a krásný. V naprostém vedru ještě i v deset v noci jsme oba usnuli, i když jsem si ze začátku stěžovala, co všechno mě bude budit… Celou noc mě neprobudilo absolutně nic.

 


Den druhý: Argelѐs sur Mer 

Jelikož kempík jsme si našli opravdu parádní, rozhodli jsme se jeden den navíc zůstat a pořádně tu cestu vylenošit. Většinou řídil Míra a měl toho ke konci už opravdu plný kecky. foukal vítrRáno jsme se vydali k moři, leželi asi dvě hodiny na slunci a pak se raději šli regenerovat do kempu. V poledne jsme šli vyzkoušet bazén a u něj se za 20minut strašlivě spálili. Večer jsme šli zase vyzkoušet moře. Je krásně čistý, ale studený a fouká opravdu silný vítr, který proti včerejšku ještě zesílil a chvílema bere s sebou písek a ten pěkně štípe všude na těle:o). Večer po koupání jsme prozkoumali turistickou uličku, dali si palačinku a koupili si pití a ovoce.

 

   

Den třetí: Argelѐs – Barcelona

Tentokrát jsme do kempu jeli na jisto a našli ho úplně parádně hned na poprvé (Mirášek se už v Čechách pokoušel vytvořit jakýsi itinerář a tohle bylo poprvé a naposled, co nám to pomohlo:o). Kemp se tvářil přívětivě, místo pro stan jsme si mohli najít kdekoliv a moře bylo kousek. táborDrobné vady na kráse ovšem tvořily každou minutu odlétající letadla z blízkého barcelonského letiště. Takový letadlo, když vzlétá pár kilometrů od vás, dělá šílenej kravál. Navíc je vidět snad i obličeje v okýnkách:o))). No to ne:o), ale lítali opravdu blízko. Naštěstí v noci měli provoz omezenej, takže nakonec bylo i docela ticho a klid. Tady jsem do moře nevlezla, protože bylo plný plavajících útržků hnědých řas a připadalo mi strašlivě špinavý…


Den čtvrtý: Barcelona

Jsem úplně vysátá a opravdu netuším, kde Míra bere energii na civění na fotbal dvou cizích států (semifinále). Španělé mlátí do bubnů a nějakej kretén má vuvuzelu…

Předpověď počasí byla sluníčko s jedním mráčkem, ale ten evidentně nedorazil a už od rána jsme koukali na úplně jasně modrou oblohu. Vstali jsme podle budíku mě, chvíli snídali, balili a pak se vydali na autobus. p1100241.jpgZastávka regulérního MHD byla asi 300m od kempu a i když jsme viděli, jak nám odjíždějí dva autobusy v dál, třetí jel za necelých pět minut, takže jsme ani dlouho nečekali. Autobus byl s klimatizací, kterou bych snesla i na vyšší teplotu. Dovezli nás až do centra nejcentrovatějšího na Placa Catalunya, kde jsme opravdu střelhbitě našli sightseeing tour bus, koupili lístky (22€) a jali se objevovat krásy Barcelony. Naštěstí jsem nejela s Jaňuchou a tak jsme nevystupovali všude, ale jenom tam, kde nás to zajímalo. Vedle Míry jsem turistický objevitel a prolézatel nejvyššího kalibru:o). Nakonec jsem musela vidět barcelonský přístav, Sagradu Famíliu, Gaudího zahrady a při rundě jinou trasou jsme vylezli u olympijského stadionu a u Nou Campu, což je pěkně hnusnej stadion FC Barcelona. Nevím, na jaké úrovni zdatného turisty je využití vyhlídkový jízdy, ale nám se to líbilo strašlivě. První zastávku na Port Barcelona jsem si vybydlela tuze, neboť jsem narazila na krámek s náušnicemi a nejvíc času mi trvalo vytřídit ty, co by bylo vhodné nekupovat a které naopak naprosto nutně potřebuju. Do mořského akvária jsme nakonec nevlezli, protože nikde nebyly obrázky, jak to tam vypadá a jestli to teda má smysl. Sagradu Famíliu jsem musela vidět a to tak intenzivně, že jsem donutila Míru koupit lístky i dovnitř. Kdysi dávno jsem v Barceloně byla s babi a dědou, ale tady vevnitř určitě ne. Jednou, až to dostaví, to bude fakt nádherný. Už teď jsem uvnitř stála s otevřenou pusou a zírala. Ven nás vyhnal až hlad. Odmítli jsme se stravovat v fastfoodech a chvíli hledali nějakou ne moc nobl restauraci. Nakonec jsme našli a nacpali si bříška k prasknutí. Já měla paellu a potom kuřecí stehno s bramborama a houbama a nakonec čokoládovou zmrzlinu. p1100270.jpgMirášek si dal taky paellu a když prej jsme u moře, tak bude jíst ryby, takže dostal rybu s rajčatovou omáčkou a jako zákusek pudink, o kterém jsme si mysleli, že to bude úplně něco jinýho:o). Opravdu nacpaní jsme zase došli na bus a další zastávka byla Gaudího zahrady nebo co:o). Možná by to tam bylo moc hezký, ale to by tam někdo musel hodit atomovku, aby zmizela aspoň polovina turistů. Chvíli jsme se tam motali, pohladili draka a zase hurá na bus. S pokročilejším a pokročilejším odpolednem, jezdilo pořád míň a míň lidí a tak jsme si postupně vyzkoušeli všechna místa na dvoupatrovém autobuse – nahoře i dole:o). Během očumování na zelené trase jsme zjistili, že bez peněz navíc lze přestoupit na trasu oranžovou a na tý jsme navštívili zmiňovanej olympijskej stadion a ten hnusnej staďák kopaček. V osm večer jsme konečně stáli na zastávce směr kemp.p1100324.jpg I když jsme si vozili zadky, stejně jsme byli uťapaní, vysátí od sluníčka a celkem i hladoví. Autobusák se rozhodl, že fotbal, co akorát začínal, stihne ať se děje, co se děje a valil to uličkami Barcelony dost sebevražednou rychlostí. Nakonec jsme vystupovali téměř za jízdy a jen tak tak, že nás nezavřel do dveří. V kempíku jsme si stihli ještě koupit meloun a bagetu než nám zavřeli krám a uvařili si gulášovku na dobrou noc. V půl jedenáctý jsem upadla do stanu a chrněla až do tří než mě vzbudil Míra, vraždící asi 15komárů, který nám bez pozvání vnikli do stanu a živili se. Až do téhle inkriminované noci jsem hlavní trpitel byla já, protože jsem se večer mazala krémíkama po opalování, kterej hajzlíkům evidentně voní. Tentokrát jsem se nenamazala a nálety si užil taky nebohý Míňa. Slíbil, že odteďka už bude dovírat zip na stanu úplně!

Den čtvrtý: Barcelona – Garrucha

Pokračovací cesta z Barcelony se strašně protáhla a než jsme našli kemp, bylo osm. p1100365.jpgRychle jsme postavili stan, dojeli se vykoupat (moře bylo kousek cesty, ale pěšky by to šlo taky…), uvařili si večeři a šli brzo spát. Kemp byl poloprázdnej a krásně zařízenej.

  Den pátý: Garrucha – Gibraltar – Terife, kemp Rio Jara

Ráno jsme celkem rychle vystartovali. Plán byl dorazit na Gibraltar. Na konci cesty to byl celkem oříšek to trefit, potom zkouška nervů se probít milionama turistů, ale nakonec happy end. Nevím, na koho to svést, jestli na Španěli nebo na Brity, ale obkroužit se správně několika kruháčema a trefit státní hranici se jevilo jako zázrak. Zázrak se stal a tak jsme vjeli na britské území. p1100430.jpgDopravní situace by se s úplným klidem dala nazvat kolaps, a když jsem viděla, že Míru za chvíli trefí, nakorigovala jsem nás do postranní uličky, kde jsme zaparkovali auto a do centra se vydali pěšky. Našli jsme to krásně včetně lanovky na tu skálu a opičky… Ono se tam opravdu všude mluví anglicky a ceny jsou v librách a vůbec je to tam celý dost zvláštní:o). Nakonec se nám tam líbilo tuze! Cesta zpět už byla mnohem lepší kromě celníka, kterej se nás rozhodl zkontrolovat, jestli nevezeme cigarety a alkohol. Je vidět, že má opravdu odhad… Ubytovali jsme v prvním kempu, kterej jsme potkali, a volba to byla fajnová, i když nemůžeme s ničím porovnávat. p1100421.jpgMístečko u zdi s výhledem na velmi vzdálené moře, ke kterému se přicházelo po veleširoké pláži, kterou čas od času místy zalila zdejší řeka. Byla čistá, plavaly v ní rybičky a měnila výši hladiny podle bůhví čeho:o). Moře bylo podle mýho dokonalý – středně dlouhá mělčina, voda průzračná a spoustu prostoru na blbnutí a čachtání, pro Míru občasná pořádná vlna.

Den šestý: Rio Jara

Ráno bylo krásně a já prostě chtěla na chvíli zase necestovat a zůstat na jednom místě. p1100455.jpgDopoledne jsme dali koupání a ničení kůže a pak výlet do Tarify, kde jsme si v hospodě dali oběd, prolezli historický centrum a vrátili se zpátky do kempu. Už ve městě trochu foukalo, ale s tím, co nás čekalo tady na pláži, se to nedá srovnat. Funělo jako prase a celá pláž byla obsazená kitesurfařema různé úrovně, kteří nás podle toho ohrožovali. Nakonec jsme to zabalili do kempu dřív a odpoledne si četli a polehávali a prostě odpočívali. Teď navečer si vítr zase sedá. Včera byla první noc, kdy jsem si vybydlela spacák. Bylo celkem chladno.

Den sedmý: Rio Jara – Albufeira

p1100526.jpgp1100451.jpgNa cestu jsme se vydali brzo, ale ubytování jsme našli až celkem pozdě odpoledne, ale stojí to za to. Po cestě jsme potkali několik opravdu krásných plážiček, ale mně bylo většinu času děsně blbě jako každej měsíc, tak jsem si je ani nemohla vybydlet. Úplně náhodou (a tyhle náhody Miráška zdobí) jsme našli nádhernej apartánek k pronájmu – máme v podstatě 2+1  s obytnou plochou větší než je náš byteček a s nádhernou terasou. Až začne mrznout, zapálíme si krb a do tý doby se můžeme válet ve vaně, zkoušet výkonnost klimatizace, vařit a péct v kuchyni, cvakat rychlovarnou konvicí a jiný hovadiny, který jsou na dovolený prostě komfortní:o))).

Den osmý: Albufeira – Quinto

Sedím na terase našeho apartmánu, popíjím zázvorovou limonádu s ledem a koukám na modrý nebe ostře ohraničený zelenýma výhonkama borovic. Kdybych se trochu vyklonila, uvidím moře, ale vyklánět se nechci. Je mi fajn. Ráno jsme našli krásnou pláž, ale ve vodě plavali utrhaný řasy a říkala mi nějaká angličanka, že je to pro ně taky nový. Zase se ukázalo, že kam vstoupím, tráva neroste:o). Nicméně jsme se nakonec rozplácli u bazénu na lehátka a tam počkali, až přijde hlad. Přišel a tak jsme si dali úplně skvěle dokonalej oběd – krevety v omáčce s koriandrem a chlebem čerstvě vytaženým z pece, olivama a litrem sangrie. Prostě dokonalost. Míra z toho usnul a já si tu užívám opravdivou dovolenou!  

Den devátý:

            Chtěli jsme si udělat výlet na lodi kolem pobřeží a vyhlídnout si nějaký pláže k prozkoumání. Dojeli jsme 20km do nejbližšího přístavu Vilamoura a tam se snažili koupit si lístek na loď. Vypadalo to ale psíš jako lodní kalamita a nikde neměli volnou už ani palubní parketu. Jenomže i kdyby taková volná byla, mačkat se s tunama lidí nás ani jednoho neláká a tak jsme si zamluvili na čtvrtek lístky na plachetnici, která uveze lidí maximálně 12, a trochu zpruzený odjeli zpátky do našeho apartmánu. Navečer jsme ještě jeli vyzkoušet plážičku, kterou jsme objevili včera, ale i tam plavali řasy a i když Míra se čachtal, mně se do vody nechtělo.  

Den desátý:

            V deset otevírají Aquapark s klouzačkama a to jsem si nechtěla nechat ujít, takže jsme ráno zabalili a vydali se klouzačkovat. Od deseti do čtyř jsme lítali od atrakce k atrakci. Nejdřív jsme vyzkoušeli jízdu na velkých nafukovacích kruzích, potom klouzačky sjízdný na podložce, který drandili opravdu velmi rychle a pak se vrhli na klasiku – rovný houpavý klouzajdy – jedna větší (kamikaze) a jedna menší a na pět zatočenejch a zakroucenejch trubic s takovými poetickými názvy jako raketa, torpédo, střela, červ nebo vývrtka. Nakonec jsme se odhodlali i na věc s klouzáním pramálo společnou jménem Banzaj, kterážto se skládala s koryta v neuvěřitelném úhlu padajícím k zemi, ke kterýmu jste dostali doslova pekáč. Nahoře vás na hydraulice přizvedli a pak vypustili do toho korýtka, kde jste pěknou chvíli lovili žaludek někde v oblasti mandlí a pak se snažili dojet na tom pekáčku co nejdál, jinak byste si tou rychlostí rozbili držku o vodu. To jsme dali jenom jednou:o). Míra má zaseknutej krk a oba jsme se připálili na takový pohodový jízdě na mírně plynoucím okruhu… Zbytek dne jsem prospala a probloumala, protože jsem byla fakt grogy.

Den jedenáctý:

            Konečně byla jistá možnost, že se vejdeme na tu loď, kterou jsme si vybrali a na níž jsme si už zabookovali lístky, takže jsme se zase vydali směr Vilamoura Marina. Stal se zázrak a my se pouze s dalšími čtyřmi pasažéry plavili na nádherný plachetnici podél pobřeží, užívali si klídek a šumění větru místo strkanice s lidma a řvaní motoru. Kapitán vypadal jako schopnej člověk komunikující s námi a americkým párem anglicky a se švýcarkým párem francouzsky. Záviděla jsem mu. Mluvil krásně. Před otočením se domů jsme se vykoupali uprostřed moře, kde voda byla strašlivě studená a mnohem víc slaná než u pobřeží a pak kapitán napnul kosatku a po větru jsme se vrátili do přístavu. Byla to nádhera. U nás v restauraci jsme si dali výbornej oběd, smočili se v bazénu a šli si lízat spáleniny do apartmánu do relativní zimy a stínu.  

Den dvanáctý:

            Oba jsme unavený a stýská se nám po domově a po pejscích, tudíž plán na návštěvu Paříže a Londýna padá a balíme a valíme směr sever. Apartmán jsme opustili kolem jedenáctý a vydali se do Lisabonu. Ani jeden jsme nevěděli, jestli v Lisabonu je vůbec něco k vidění… Nakonec jsme zaparkovali v nějakém podzemním parkovišti, vylezli na světlo boží a zjistili, že nevíme, kde jsme. Chvíli jsme bloudili, potom se snažili koupit si mapu a nakonec jsme si všimli vyhlídkovýho autobusu a vrhli se k němu. Nejen, že jsme si v něm uzmuli mapu, ale shodli jsme se, že další rychloprohlídka města je přesně to, co uneseme a nasedli. Na hodinu a půl dlouhým okruhu jsme museli zkonstatovat, že Lisabon není úplně turisticky atraktivní a jediná pasáž, která se nám fakt líbila, bylo starý město. Ani jsme nikde nevystupovali, šťastně našli auto a vydali se do San Sebastianu na severu Španělska. Jeli jsme celou noc a ráno se chtěli rozloučit s mořem… Ráno chcalo a navíc se nám podařilo špatně odbočit, takže jsme moře minuli a pokračovali až kamsi do Francie, kde jsme vytvořili provizorní tábořiště. 

 Všechny fotky jsou zde, taky video s Mírou, jak zlobí v minivlnách a jedno video z výletu na plachetnici.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA