Jdi na obsah Jdi na menu
 


Švédsko 2012

29. 7. 2012

Den mínus třetí - středa 11. 7.

Chtěla jsem zkontrolovat stav stanu, který si s sebou do Švédska povezeme. Zkontrolovat je vlastně i dost přehnaný. Já ten stan chtěla jenom prostě vidět. Na rozdíl od Míry. Toho to evidentně obtěžovalo. Nakonec jsem ho přemluvila a šli jsme stan hledat. V našem gigantickým bytě jsme byli celkem rychle hotový. Tak sklep? Ve sklepě už by stan byl shnilej a tak hloupí, abychom ho tam dali, snad nejsme. Stejně jsme to zkontrolovali a opravdu tak hloupí nejsme, ale kde teda ten stan je? Mírův tatínek ví vždycky všechno a teď věděl, že inkriminovaný stan je u mých rodičů v Mostě. Kdybych se ptala zevrubněji, tak by mi snad i řekl, že na půdě, ale na tohle jsem se zeptala až mojí maminky. Fajn, takže stan v Mostě, my v Liberci. Míra teda skočil do auta a vydal se pěkných 150km tam a 150km zpět pro stan.

 

Den mínus druhý - čtvrtek

               Času do soboty přehršle, takže jsme nezařídili nic jinýho než zkoumání toho stanu. Míra z Jirkova a z Mostu nakonec přivezl stany tři a odpoledne jsme si dali pěkný stavěníčko. Nakonec prošel můj milion let starej dědeček. Třeba ta průsvitná plachta nepromokne. Atom není foton:o). Taky jsem se jala vytvářet seznamy věcí, co si vezmeme s sebou. Nejdelší mi vznikl pro psy…

 

Den mínus první - pátek

               Leckoho by mohl pátek třináctého zastavit, ne však nás, kteří jsme veškeré zařizování důležitostí nechali na tento význačný den! Ráno se nám ale ještě nechtělo, takže odpoledne jsme se vydali vybrat valuty. Paní v bance za okýnkem nám s úsměvem poradila, že lepší je vybrat český z bankomatu a pak je za eura a švédský a dánský koruny vyměnit, než je rovnou vybrat z účtu. Tak jsem šla do bankomatu, zadala PIN a těšila se na 5000 korun českých. Jenomže přesně v okamžiku, kdy měla vyjet karta a prachy, vypadl proud. Obrazovčička bankomatu začala zrnit a nevylezlo z něj nic. Nebudu se rozepisovat o všem martýriu, který jsme kvůli tomu prožili, nicméně výstup je, že kartu může vyndat z bankomatu jedině technik a ten dneska (v pátek 13.) nepřijede zcela určitě, tudíž já do Švédska nemám svojí platební kartu a to je ta lepší zpráva! Horší je, že se mi z účtu odečetlo těch 5000,-, který jsem ovšem nedostala! Za co se vrátíme domů, mi žádná z paních v KB nedokázala odpovědět, ale usmívaly se hezky…

 

Den nultý - sobota

              Od rána od osmi neteče voda, protože něco opravujou. No, v den odjezdu nepříjemný, ale podle lístečku na nástěnce ve vchodu od Veolie bude ve tři odpoledne po všem, tak se pak osprchujeme, Míra se oholí a vydáme se na cestu. V devět večer jsem se převlíkla do pyžama a rozhodla se, že nikam nejedeme. Bez peněz, bez karty a se sto let starým stanem, neumytá a s oběma neunavenými (protože kdo by čekal, že to dopadne takhle?) foxteriéry cestovat přes 14 hodin kamkoliv považuju za strašlivej omyl! Válela jsem se v křesílku doopravdy rozhodnutá zůstat doma. Jenomže když už voda aspoň začala čůrat, náš kotel se rozhodl, že je zavzdušněnej a teplou vodu nevydá, připochodoval Míra, že se na všechno můžeme vysrat a že prostě jedem. Ať si to v Liberci třeba vybouchne! Doufám, že nevybouchlo, ale byl to impulz zbytek věcí zabalit tak za dvě minuty a před jedenáctou v noci jsme konečně/nakonec vyrazili.

Cesta

svedsko-2012.jpgNa noc se vždycky jede líp. Za předpokladu, že neusnete. My (především ale Míra) jsme neusnuli a tak jsme se kolem pátý odpoledne dorazili do NorjeBoke k Heleně (Mírova teta). Náš Dáda je celkem nově (od úterka) předělanej na LPG, tudíž jsme se zabývali hledáním benzínek, kde tyhle srandy mají. Německo bylo celkem cajk, protože je to pokrokový stát, ovšem Dáni jsou úplní ignoranti a na LPG jsme nenašli nic!!! No, a Švédi něco občas mají, ale rozhodně ne na každým rohu. Cestu jsme nakonec vybrali úplně netrajektovou, celou po pevnině a po dvou mostech. Jednak jsem nechtěla zjišťovat, kde a jak na trajektu přežívají psi a taky (a to se nakonec ukázalo jako 100% správný předpoklad) je u nás vysoká pravděpodobnost, že se plán změní a nechtěli jsme být závislí na odjezdu lodi v tolik a tolik. Cestu Míra vybral přes Berlín, protože tam našel vhodnou  LPG pumpu a pak furt na sever. V původním plánu byla návštěva Kodaně, ale s tříhodinovým zpožděním jsme se nakonec stavili jenom v Roskilde, což je katedrála, kde se korunovali dánští králové nebo co. Kodaň možná vezmeme po cestě zpátky… Všechny hranice se už ani nedají nazývat hranice, jde spíš jenom o změnu maximálních povolených rychlostí. Psi je nezajímají nikde, kromě Švédska, kde se musíte zastavit u celníků v místě tušené hranice a psy v lepším případě nahlásit, v horším je jít ukázat. Chvíli jsme uvažovali o průjezdu na černo, protože to vypadalo, že to opravdu nikoho nezajímá, ale já tyhle věci nezvládám a hlásit jsme teda šli. Kancelář pro hlášení psů byla zamčená a na ní cedule se zmatenou informací o tom, že musíte někam zavolat nebo co. Naštěstí lidí se psama se nás tam potkalo víc a nějakej pán z Holandska pochopil, a zavolal z místního speciálního telefonu kamsi, kde po něm chtěli čísla Petpasů a ptali! se ho, jestli psy oočkoval a odčervil... Pán mi telefon hned předal a ty samý informace jsem podala já. Je to na zastřelení. Když se mně ten kdosi ptal na druhý straně drátu, jestli jsou psi oočkovaní a odčervení, odpovídala jsem ANO se značnou dávkou ironie, což se panu celníkovi nelíbilo a musela jsem brzdit, ale byla jsem tolik naštvaná. Švédi debilové si vymyslí milion věcí pro vstup psa a pak to ve skutečnosti nikoho nezajímá!!! Nemluvě o tom, že celej rozhovor probíhal telefonicky v angličtině a netuším, kolika řečma švédský celník mluví, ale česky to nebude a když by někdo anglicky neuměl...? No, psi jsem nahlásila, řekla mu, že tu budeme 14dní a rozhodně Švédskem pouze neprojíždíme. Idioti! Psíci cestovali v bedně a měla jsem z toho trochu pocit, že až je budeme vykládat budou trochu do kostky:o). Ale nohy si natáhnout mohli a jsou na ní zvyklí. Nakonec mě překvapilo, jak jsou trpěliví a jak pochopili, že se cestuje a na každým odpočívadle si udělali to svý co možná nejrychleji a zase se cpali do bedýnky. Myslím, že cestu zvládli úplně báječně.

 

Den první - neděle

               V pět odpoledne jsme teda dorazili k Heleně na její chatu a ta nás odvedla na chatu Madlenčinu (Mírova sestřenka), kde budeme pobývat. No, ne přesně na týhle chatě, protože Madla je alergická a naši hovádi tam nesmějí, ale na menší chatičce, která je tu pro hosty. Hihi, leckdo by si přál mít takovou chatu pro sebe, hosti by klidně snesli něco mnohem míň hezkýho:o))). Je tu linka s dvojplotýnkou a malou troubou, dvojdřez a všechno vybavení do kuchyně, v obýváčku je televize s metrovou úhlopříčkou a dvě křesla se stolečkem a v ložnici dvě postele, na kterých se strašně hezky spí. Lednička byla plná ňamek a do kupelny se vejde (kromě záchodu a umyvadla) sprchovací kout. Jan tuhle chajdu postavil před rokem, tak bych si myslela, že ranní čaj si dávám do hrníčku, kterej ještě nebyl používanej:o))). No, po příjezdu jsme se jenom rychle osprchli a mastili na večeři k Heleně a pak společnou vycházkou kolem moře zpátky na naší chatičku. Říkala jsem si, co psi a slaná voda, ale co se slanosti týče, je to tu spíš takovej zvláštní rybník a ne moře:o))). Takže Bubíš to do vody napálila rovnou a pak jí byla zima a Artýsek si klasicky smočil bříško a zaplavat si šel až za hračkou. Zima mu není snad nikdy:o). Počasí je severský - studenej vzduch, střídavě prší a svítí sluníčko. Vlastně paráda, protože na plážičkách jsme sami a nikomu nevadíme. Za vlast jsme padli v osm a spali 13 hodin.

 

Den druhý - pondělí

               Ráno jsme se vykolíbali z postýlky, dali si skvělou snídani a pak se vydali prozkoumávat jih - to znamená oblast jižně od naší chatky. Zkoušeli jsme jít kolem moře, kam až to jde. Abyste si nemysleli, pobřeží tu vypadá úplně jinak. Je to fakt spíš chůze kolem rybníku - rákosí, tráva a občas trochu písku a pak ohrada s krávama :o))). Jih jsme prozkoumali tak za hodinku a půl, zítra se vypravíme na sever. Psíci se oba pohybují na flexinkách a pravda je, že jsem tu psa na volno viděla jednoho a ten se zrovna koupal a to jde na vodítku dost blbě. Odpoledne jsme se vydali napojit Dádu. Míra už doma hledal možný LPG stanice a našel v okolí tři. I když okolí je dost optimistický výraz. Nejbližší stanice je kolem 50ti kilometrů daleko, ale na druhou stranu je blízko Kristianstadu, takže po dost akčním načepování jsme se vydali tam. No zase tak akční čepování nebylo. Jenom nás navigace dovedla do největšího zadku světa na dvůr obývaný slepicemi a prastarým farmářem, kde ze zdi koukala přípojka a to kupodivu i ta naše, takže jsme za osm švédů za litr načepovali. Byla to první „pumpa“, kde jsme se nemuseli obsluhovat sami, i přes to, že v Čechách vás musí obsloužit vyškolený personál, v Německu jste vyškoleným personálem sami sobě. Tady byl vyškolený personál ten děda:o). Štěstí už vypadá, že se nám vrací, po těch odjezdových dnech, takže jsme v Kristianstadu zaparkovali v cetru nejcentrovatějším aniž bychom to věděli. Prošli si krásnej park a pak i kus města. Pomalu nám totiž docházel parkovací lístek, takže jsme museli spěchat, ale ještě se tam hodlám otočit - nejmíň na EO.

 

Den třetí - úterý

               Ráno je vždycky krásně, ale tou dobou, co vstáváme, už většinou poprchává. Deště tu jsou srandovní. Je jasno, vedro, pak přijde mrak, promočí vás skrz na skrz a zase přijde to slunce a vedro. Ráno jsme se vydali prozkoumávat sever, ale sever je krátká sranda. „Pláž“ brzo končí, takže jsme se vrátili do hodinky zpátky na chatu a vymýšleli, co dál. Já měla jasno a usnula jsem, což nám poněkud zabilo odpoledne, když jsme ve čtyři měli být v Hörviku u Heleny. Nakonec jsme to po cestě vzali přes Sandvik, kde by měla být hezká pláž, ale z minulý návštěvy jsme si to pamatovali dobře, že to tam za nic nestojí - řasy a málo místa. Navíc tam mají psi vstup zakázanej a mají vyhrazenej svůj prostor, kde je to ještě o něco ošklivější. V Americe bych možná vyhrála soud o omezování osobní svobody - proč mám trpět ošklivou pláží jenom proto, že mám psa:o)))? V Hörviku je plážička nádherná. I tam mají místo vyhrazený pro psy, ale útulnější. Možná se tam ještě otočíme. Večer jsme byli na večeři na lososovi. Už jsem zjistila, proč je někdy bílej a jindy růžovej. Záleží to na tom, co ten losos žere, takže když žere krevety, tak je růžovej:o))). Fakt. Krevety už v moři moc nejsou, takže růžovej losos obvykle pochází ze severnějších moří. Na večerní siestičky jsme si s sebou vzali počítač a filmy, takže po filmu vyčistit zuby a spát.

 

Den čtvrtý - středa

               Dopoledne pršelo, a tak jsme se až kolem oběda vydali prozkoumat, kam vede cyklostezka, která je vidět, když se sem odbočuje. Nevede nikam, ale pejsky jsme hezky vyvenčili včetně plavání v moři a pak se na pátou vydali k Heleně na chatu na grilování. Měli jsme vepřovou panenku a pak hráli zřejmě dost typickou švédskou hru, kdy se kolíkama srážejí jiný kolíky, a vyhrává, kdo shodí prostřední kolík:o))). Česky mluvící tým vyhrál nad pouze švédsky mluvícím týmem. Příjemnej večer.

 

Den pátý - čtvrtek

               V plánu byl odjezd na Öland a taky jsme intenzivně balili, ale rozpršelo se, takže jsme zase vyrazili se zpožděním. Po cestě jsme se zastavili na jídlo v IKEAe v Kalmaru a dali si jak jinak než šudbule. Taková šudbule je v Čechách masová kulička a ve Švédsku köttbullar, čteno s českým přízvukem právě jako šudbule. Ve Švédsku mají jídlo dražší a mají ho míň. Po kalmarské IKEAe jsme se vydali přes první neplacený most na ostrov Öland a hodinu jeli pořád striktně na sever najít kemp sousedící s krásnou pláží, která byla naším cílem. Lidí je všude mraky, ale nakonec jsme kemp našli. Oko neglobalizačního skromného člověka by zalily slzy. V tomhle kempu je přes 4000 míst ke „kempování“, přilehlé golfové hřiště, miliony dětských atrakcí, na kterých fakani řvou jako blbý a v neposlední řadě obchůdky na nákup předraženého čehokoliv (samoška, fast food, suvenýry…). Uvozovky u slova kempování jsou na místě. Jako v Německu a Holandsku i sem dorazila móda gigantických karavanů se zahrádkama a ohrádkama, elektrickým grilem a televizema a bůh ví čím ještě. Naše místo je ovšem stranou tohohle blbince, takže jsme se nechali umluvit navzájem a zůstali jsme tu (částečně k tomu i přispělo, že bylo dost pozdě večer). Plácek, na kterým kempujeme, nemají na hlavní recepci ani na mapě. Pán nám ho do mapky musel dokreslit. Ale místečko je to fajnový, blízko cesty na pláž, daleko od záchodů a řvoucích fakanů:o). Už po cestě pršelo a pršelo, i když jsme vybalovali stan a pršet nepřestalo asi až do šesti do rána, ale náš dědeček stan to úplně zázračně ustál a my nebyli ani trošku mokrý!!!

 

Den pátý - pátek

               Ráno byla kolem našeho stanu strouha plná vody, která se už prostě neměla kam vsakovat, nemluvě o tom, že jí tam spousta stekla z naší plachty. V našem okolí to tři party stanistů zabalili a vydali se domů, protože byly prostě durch. My usušili pouze věci, který jsme nechali v předsíňce, když jsme byli objevovat krásy tohohle monstra. Přímo ve stanu nezmoklo nic, včetně nás. Píšu o tom ještě jednou, protože to opravdu považuju za malej zázrak. Po podmáčený trávě se dalo nejlíp chodit v žabkách nebo v gumákách. Všechno ostatní nebylo k ničemu, hned mokrý. Naštěstí jedni utečenci měli místečko trošku na kopečku, kam jsme se okamžitě přestěhovali. Míra báječně zaparkoval Dádu a vytvořili jsme si tak ostrůvek klidu. Od rána se i obloha tvářila jako kámoš a nakonec z toho byl den s modrou oblohou a pařák jako ve Španělsku. O teplotě vody se nebudu zmiňovat. Řekněme, že prostě není tropická, no.  Večer přijeli noví obyvatelé a ti se nám sem chvíli chtěli vetřít, ale pak zjistili, že podloží opravdu není ideální a zase to otočili jinam. Jsme tu stále skoro sami, přežili jsme další déšť, a i když do dědečka teče malinko víc:o), pořád to zvládáme s přehledem a se suchou kůží!

No a teď, jak je to tu s pejskama. Za celou dobu, co se couráme po malinkým kousku Švédska, jsem viděla jenom tři psy na volno - labradora koupjícího se v Norje, dneska na pláži borderku, co honila míček a Bubíše. Artýsek za sebou tahá stopovačku, ale v podstatě je na volno taky. Ale to jsme rarita. Tady psi chodí opravdu na vodítkách všude a to na obyčejných krátkých. I po tý kilometry dlouhý pláži, kde není ani noha!!! Na pláži má kemp vyhrazenej prostor pro lidi se psama, ale tam my bysme moc štěstí nenadělali, takže jsme se po pláži přesunuli fakt jenom kousek dál, kde jsme úplně sami. Bubíš i Artýsek si loví hračky v moři a hraboší si je v písku. Už jednou jsme Artýska v kempu měli - na Šumavě a byl z toho nešťastnej. Myslela jsem, že se mu nelíbila ta Šumava - v noci byla zima, něco kolem nás čmuchtilo, Míra ho nechtěl ve spacáku…, ale ne. Artýsek se jako tramp neosvědčil ani tady. Ve stanu je vyloženě nespokojenej. Většinu noci stál a tupě čuměl do nějakýho libovolnýho rohu stanu. Ráno jsem to už nevydržela a v pět ho dala do auta do krabice, kde si myslím, že nakonec usnul. Myslím, že dneska to tak udělám hned z večera a budeme mít klid všichni. Bubíš stan vzala jako jedno z mnoha míst, kde se spí, když se musí a usnula jako noha a spala celou noc a ráno se jí nechtělo moc vstávat. Ani moře to u Artýska příliš nevyhrálo. Kromě toho, že se v něm voda nedá pít, je studený a jsou na něm vlny, takže pro hračku si doplave, to udělá, i kdyby měl chcípnout, ale nedělá to s žádnou vyslovenou radostí, a když do vody nemusí, tak nejde. Připadá mi, že čím je starší, tím má vodu míň rád. Bubíš je i z týhle divný vody nadšená a lítá v ní a plave a loví hračky. Byla by asi malinko spokojenější, kdyby moře bylo teplejší a mohla se v něm pelešit víc, ale i takhle je to prej fajn. Před chatou i před stanem jsou psi přivázaní na zavrtávacích kolících, ale připoutáváme je pořád míň a míň, protože se chovají velmi uvědoměle a nikam nechodí a nic netropí. Bubíš je bez šňůry už téměř pořád a polehává u mě nebo kolem něco čmuchtí. Artýsek je přivázanej častěji a tehdy,  když se nám nechce ho pořád monitorovat, ale i on je většinu času kolem nás a nedělá nic. V okolí nikdo psa nemá, takže ani to není žádnej problém. Na chatě by mohli chtít lovit veverky a jiný zvířátka, ale doufám, že všem čtyřnožcům už došlo, že nás tam mají a že si dají pozor.

 

Den šestý - sobota

               Tentokrát ráno nepršelo. První vycházku jsme byli na pláži a kolem oběda jsme se vydali na tůru:o). Na Ölandu je hromada cyklostezek a jedna začínala hnedle u kempu, tak jsme si řekli, že psové už můžou mít moře po krk (v tomto případě psové = Artýsek) a našli jsme si trasu. Artýsek byl v lese blaženej. Já taky. Bubíš byla na volno, Artýsek na flexině. Po pár kilometrech jsme sešli k moři, tam chvíli odpočívali a pak se puntíkama značenou lesní stezkou vrátili zpátky do kempu. Výletík na tři hodinky, na kterým jsme nezapomněli zmoknout. Odpoledne jsem vzala trucující tvory a došla jsem na konec pláže - šli jsme tak hodinku tam a hodinku zpátky a musela jsem přiznat, že pláž u našeho megalomanskýho kempu je nejhezčí. Artýsek se fakt tvářil, jako když ho mučím! Už zase svítilo sluníčko, já byla spokojená.

 

Den sedmý - neděle

               Kempy mi prostě nesvědčí. Asi jsem trochu dámička a chodit na záchod po smradlavých chlapech a sprchovat se v žabkách mě úplně nebere. V neděli se sice vyčasilo, ale my jsme po snídani na pláži zabalili stan, zaplatili a dojeli autem na takovou vzdálenější zapadlou část pláže. Sluníčko svítilo jako divý, ale foukal studenej vítr a moře v moři by klidně mohl plavat led a neroztál by. Ve dvě už jsme ujížděli směr Norje a těšili se na chatičku. Mám spálenej nos a vlastně tak nějak celej obličej.

 

Den osmý až dvanáctý- pondělí až pátek
Je vyhlášeno období klidu. Ještě jsme se od příjezdu do Švédska pořádně nezastavili, takže dneska se já celej den válím a Míra cvičí a funí a čte si. To taky ale není vůbec špatný. Navíc Artýsek si nějak pochroumal nožičku, takže i jemu odpočinkový režim prospěje. Dokonce nešel ani s Mírou běhat, tentokrát byla vyvolená Bubíš a prej to holka zvládla báječně. Mám v sobě hromadu Nutely, gigantickou zmrzlinu a sladkou limošku. Jupí.

Zbytek týdne jsme se prolenošili u moře, u chatičky a na pár malých výletech do Sölvesborgu, Norje, Lörby... Krása.

Den třináctý - sobota

Balíme, ale pomalu, už od rána. Začala Olympiáda, tak je na co koukat v televizi. V plánu je cesta domů se zastávkou v Kristianstadu na EO2012. (samostatný článek zde)

Den čtrnáctý - neděle

Oba mluvíme trochu z cesty. U mě je to fajn, ale Míra řídí... Máme za sebou čtrnáctihodinovou cestu a chceme jenom jednu věc - být doma a spát a spát a spát.

FOTKY s komentářem ZDE

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA