Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vejletík s foťákem

15. 8. 2009

Počasí nám nedovolilo zůstat doma a vyjeli jsme se podívat na Skalní hrad. Včerejší podělávku jsem setřepala (viz. kurzíva dole na stránce) a vypustila Artýska na volno. Říkala jsem si, že srnky by si na těch kamenech zlomily nohu a tak tam pro jistotu nelezou, tudíž Artýs nezdrhne. To je totiž novinka posledních dní: Artýsek přestal jen tak pro nic za nic utíkat a ke zdrhnutí musí mít orpavdu silný (čerstvý) důvod! Prdelil se krásně kolem nás, při zmizení za kamenem se hned přišel podívat, kde jsme a za ty kameny ani moc nemizel. Idilka. 

Obrazek 

Artýsek je horolezec a zdolával spoustu nepřekonatelných stěn:o). Bubíšek je hrdina na zemi, kameny se jí moc nelíbily. O to víc okousávala Artýska a lítala jako splašená. Srandovně brzdí a několikrát na kluzkých listech hodila parádní záda:o). Domů psíci přišli poněkud ucaprtaní a hned usnuli! 

Obrazek 

Velím jdeme ven a začíná neskutečná hysterie. Bubíš skáče a kouše do Artýska, Artýsek skáče a kouše do Bubu. Řítí se do auta, v autě se koušou a kníkají. Před lesem vystupujeme a psíci nejsou na vodítku, protože jsou šílení a nelze je odchytit. Na obzoru výmarák. Velím "ke mně". Psík nejde, ale jsem si jistá, že výmarák je fenka. Po dvou vteřinách vidím, že výmarák není fenka a útočícího Artýska. Běžím a volám NE, hovno se děje. Artýs útočí a výmarák uhýbá. Páníček nedělá nic a jen zoufale stojí. Chytám šíleného foxlíka a prásk s ním o zem! Řve i Bubíš, nemám ruce na polapení Bubíše, nechávám ji teda řvát. Výmarák má krvavý ucho a s pánem hrdině odcházejí. Stále ležím na psovi. Minutu, dvě, deset...

A to jsem mu zrovna začínala věřit...

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA