Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výlet na Černou Nisu s Anní

9. 10. 2010

Mám s hromadným venčením problém. Jednak k tomu nemám uzpůsobeného ani jednoho psa a jednak k tomu nejsem úplně plně uzpůsobená já. Jenomže bylo tak krásně!!! 

p1110113.jpg

Výlet začal tím, že jsem se ráno nenacpala do autobusu. Trocha místa tam byla, ale mačkat se se všema těma lidma a psama, který si taky všimli krásnýho dne, se mi tolik nechtělo, že jsem vytáhla Míru z tepla domova a nechala se na Českou chalupu dovézt pěkně autíčkem. Samozřejmě se čekalo jenom na mě, takže hned, jak jsme dorazily, bylo vytvořeno skupinové foto a hurá na cestu. Moje lenost mě inspirovala ke změně původní trasy navržené Aničkou na trasu úplně stejnou jenom v protisměru. Je nereálné, aby se převýšení či délka jakkoliv změnily, ale nějak jsem měla pocit, že takhle je to snažší.

Vyfuněli jsme na Maliník a tam začalo být jasné, že krásného dne si všimlo opravdu MNOHO lidí. Naštěstí neznačená cesta po převaděči není známá úplně všem. 

p1110127.jpg 

Lidsko-psí hemžení mě hrozně ničilo. A to prosím není chyba ani psů ani lidí!!! Bylo mi líto Jitky a Aničky rvoucí se se svejma hovádkama na šňůrách o to víc, o kolik víc našich psů běhalo navolno. Nemohla jsem spustit Bubíška z očí, neboť labradoří hraní jí nutilo labradory zabíjet a bohužel dost intenzivně. Do toho všeho jsme potkávali cyklisty a kočárky a lidi a děti a jiný psy a já měla pocit, že mi praskne hlava. Chaos.

Cestou zpátky jsem si musela vytvořit vlastní skupinu, ve který jsme se s Vendulou trochu osamostatnily a tak vznikl klídek.

Bubíšek byla z toho všeho šrumce a vodítkování tolik utahaná, že v půlce cesty zpět se mi zařadila za paty a nos vystrčila pouze při útoku na Meggie, která jenom prošla kolem...

Na Liďákách si nás vyzvedl Míra, ve tři mě uložil do postele a teprve v šest jsem se zmobilizovala k dalšímu venčení.

Fotograf jsem prachmizernej, ale něco málo najdete tady.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA